Málokoho asi minula zpráva o nehodě v jaderné elektrárně Fukušima 1 před 12 lety. Ani sami Japonci ale často neví, že se podobná situace odehrála ve stejné době dvakrát - s tím rozdílem, že v druhém případě se jaderné palivo podařilo uchladit. Přitom reálně hrozilo, že se s půldenním zpožděním bude opakovat stejný scénář.
Fukušima č. 2 se nachází jen o 12 km jižně od nechvalně známé Fukušimy Daiichi. Když došlo před 12 lety zemětřesení, její 4 reaktory běžely všechny.
Zastavit, zchladit, uzavřít
Ředitel elektrárny Naohiro Maeda s odstupem přiznává, že měl do té doby o tsunami jen zprostředkované informace a nedovedl si představit, co ho čeká. To se dost rychle změnilo, když i tady vlna překročila bariéru a zatopila všech 8 chladicích výměníků.
Nehody v jaderných elektrárnách mají jedno společné pravidlo: “Zastavit, zchladit, uzavřít." První krok se podařil: všechny 4 reaktory automaticky nouzově zastavily. Když ale inspekce ukázala, že vlna porazila dveře do budov výměníků a všude je voda a ryby, bylo jasné, že druhý krok bude problém.
Aby bylo vůbec možné začít s chlazením, bylo nejdříve nutné zjistit přesný rozsah škod. Jenže zemětřesení nebylo jediné - po tom největším pokračovaly ještě další ozvěny a stále hrozilo riziko další tsunami. Poslat k výměníkům lidi bylo dost riskantní; zároveň bylo jasné, že čekat do dalšího dne může znamenat, že už nebude co zachraňovat. Situaci zachránil p. Maeda, který začal na tabuli v kanceláři psát časy a intenzitu těchto dodatečných zemětřesení: když všichni viděli, že ozvěny oslabují a intervaly mezi nimi se prodlužují, vydaly se 4 skupinky na prohlídku i navzdory stále trvajícímu varování o tsunami. Zemětřesení udeřilo v 14:46; inspekce vyrazila v 10 hodin večer.
Obnovit chlazení
Z 8 budov výměníků jako zázrakem přežila jediná. Pokud by se kabelem propojila s ostatními třemi reaktory, bylo by možné poměrně rychle chlazení znovu rozjet, ale znamenalo by to riziko přetížení jediného zbývajícího výměníku. P. Maeda proto nařídil natáhnout kabel ze vzdušnou čarou 800 metrů vzdálené budovy pro zpracování odpadu.
Kvůli spadaným troskám se nakonec celková délka kabelu vyšplhala na 9 km. Natažení něčeho takového za pomoci těžké techniky běžně trvá dvaceti lidem měsíc. Tady byl kabel natažený úsilím 200 lidí za 30 hodin. Mezitím ve zprávách běžely zprávy z Fukušimy 1. "Spíš než strach, že se tu stane něco podobného, jsme cítili silnou motivaci nic podobného nedovolit," komentoval pocity kolegů jeden z techniků.
Na místě je dodnes vidět, kudy kabel vedl:
Zatím začala teplota a tlak v reaktorech stoupat a bylo potřeba začít chladit. Jako poslední možnost zbývalo i odpuštění tlaku přes ventily: personál si byl dost jistý, že k poškození paliva tady nedošlo, a tak byla pravděpodobnost úniku radiace nízká. Pokud by ale i Fukušima 2 jako druhá elektrárna v pořadí začala upouštět tlak z reaktorů, regionální panika by mohla dost dobře přerůst v celonárodní. Tahle možnost byla prozatím zamítnuta.
Jednotky SDF (ekv. armády) mezitím z továrny v prefektuře Mie, několik set km daleko, přivezly motor. Stačilo ho složit z auta a ukotvit - jenže se zjistilo, že to nikdo ze zaměstnanců elektrárny nedokáže. Těžkou techniku zpravidla obsluhovali zaměstnanci externích firem a zaměstnanci továrny se to tak nikdy nepotřebovali naučit. P. Maeda, v té době už dva dny bez minuty spánku, se musel jenom smát vlastní neschopnosti.
Naštěstí se ještě jeden externista našel, a tak se 14. března v 1 hodinu ráno podařilo znovu rozjet chlazení. Nejprve v 1. reaktoru, který vykazoval největší nestabilitu. Bylo to tak tak - za další dvě hodiny už by bylo upuštění tlaku nutností. Od zemětřesení do obnovení chlazení uplynulo 100 hodin.
Elektrárna stojí, stereotypy padají
Příběh elektrárny Fukušima 2 je z několika důvodů obrovsky významný - a nejen proto, že se tady podařilo zabránit další jaderné katastrofě. Pro mě je to především příběh lidí, kteří se dokázali semknout, aby společně řešili situaci, na kterou je nikdo nikdy nemohl připravit.
A je to i příběh, který rozbíjí spoustu stereotypů, které o Japoncích máme. P. Maeda možná mohl nařídit svým podřízeným, aby šli na inspekci výměníků okamžitě, ale místo slepé služby firmě dal přednost ochraně jejich zdraví. A pokud je stereotyp Japonce někdo, kdo dlouho plánuje a pak teprve jedná, tohle byla encyklopedická ukázka krizové improvizace a rychlého rozhodování, umožněného dlouholetými zkušenostmi a vysokou profesionalitou všech zúčastněných.
A ačkoli je Tokyo Electric, která elektrárny provozovala, právem považována za jednoho z viníků toho, co se stalo ve Fukušimě 1, je dobré nezapomínat na lekce, které přineslo úspěšné řešení téhož problému jen o 12 kilometrů jižněji. Třeba i jen na takovou drobnost, jako že teď už mají zaměstnanci elektráren licence i pravidelná školení o obsluze těžké techniky. Jednou to možná někomu zachrání život.
Jan Volný & #japonskepostrehy via Nippon.com