Dne 21. října roku 1600 byla na planině u Sekigahary mezi dnešní Nagojou a původním hlavním městem Japonska Kjótem svedena největší a svými důsledky nejvýznamnější bitva v japonských dějinách. “Východní” armáda pod vedením Tokugawy Iejasua zde rozdrtila koalici západních daimjóů vedenou Išidou Micunarim. Tento triumf byl umožněn Iejasuovým obratným diplomatickým jednáním, díky nimž přešla v průběhu bitvy část nepřátel na jeho stranu. Na bojišti podle některých odhadů zůstalo až 30 000 mrtvých. O necelé tři roky později přijal Iejasu z císařových rukou jmenování šógunem – nejvyšším vládcem celé země. Jím založený režim měl Japonsku vládnout více než 250 let.
Přestože je dnešní Japonsko zcela odlišným světem, fascinují příběhy o dávných samurajích velkou část jeho veřejnosti dodnes. Ve většině japonských měst se setkáváme s mnoha připomínkami na dávnou minulost – sochami samurajských hrdinů, pamětními deskami, informačními tabulemi či prostým označením méně či více významných míst. V posledních desetiletích byly v mnoha japonských městech znovuvybudovány dříve zničené majestátní věže japonských hradů (do dnešní doby se dochovalo jen 12 originálních věží tenšú). Na mnoha místech lze navštívit muzea dedikovaná konkrétním událostem či osobnostem. Často to jsou malé instituce s jedním, dvěma či třemi výstavními sály, přechovávají však nedocenitelné dědictví minulosti.
Bojiště u Sekigahary je nedílnou součástí japonských dějin a Japonci tak k němu přistupují. Osobně jsem měl příležitost jej navštívit při dvou příležitostech – v listopadu 2018 a v dubnu 2022 – a pokaždé to byl zcela mimořádný zážitek. Planina Sekigahara je pozvolna se zvedající rovinou planiny Kinai, která v této sekci staré silnice přechází do vrchoviny lemované horami. Jižní strana bojiště je ohraničena hřebeny hor Nangu a Macuo (právě z tohoto dominantního bodu zaútočil Kobajakawa Hideaki do boku svých spojenců a rozhodl bitvu v Ieajasuův prospěch). Nad severní částí bojiště se tyčí 1377 metrů vysoká hora Ibuki. Malebná krajina mezi rýžovými poli, bambusovými háji a poklidnými lesy na první pohled nevypovídá o dramatu, jež se zde odehrálo.
Již při opouštění železniční zastávky však máte pocit, že jste dorazili na mimořádné místo. Billboardy s tvářemi Iejasua Tokugawy, Išidy Micunariho, Otaniho Jošicugua či Iiho Naomasy lemují hlavní silnici a turistické ukazovatele vás navigují nejen k místnímu muzeu, ale též k někdejším táborům jednotlivých vojevůdců.
Když jsem sem na podzim 2018 dorazil, skládala se zdejší muzejní sbírka z mnoha zajímavých artefaktů, samotná expozice však byla umístěna v relativně skromné budově. O čtyři roky později bylo vše jiné. Díky podpoře prefektury Gifu byla vybudována zcela nová instituce, jež návštěvníka skrze prostředky techniky 21. století přenese do minulosti. K dispozici jsou virtuální pomůcky, díky nimž se dostanete doslova doprostřed bitvy, velkolepý promítací sál, jenž vás ohromí svou zvukovou technikou a i vystavené exponáty byly rozšířeny. Impozantní je pak vyhlídková terasa, odkud můžete shlédnout velkou část bojiště. Jedná se prostě o zážitek se vším všudy, který si budete dlouho pamatovat. To, že se v muzeu nalézá vynikající restaurace či velmi dobře vybavený obchod se suvenýry, je v Japonsku v podstatě samozřejmostí.
Pokud byste však zůstali pouze u prohlídky muzea, budete o mnohé ochuzeni. To pravé “dobrodružství” začíná, když se vydáte po jednom z několika okruhů okolo Sekigahary. Je třeba se ale připravit na celkem slušný výšlap. Záleží samozřejmě, jakou cestu si zvolíte a zda si jí po mnoha silničkách mezi poli nezkrátíte, ale i kratší z obchůzek vyjde alespoň na dvě až tři hodiny. Pokud byste se rozhodli rozsáhlé bojiště obejít celé, připravte se na celodenní túru, během níž vás čekají příkrá stoupání do zalesněných okolních kopců. Odměna je však více než dostatečná. Na místech pozic jednotlivých armád jsou připraveny zastávky s informačními tabulemi, pomníky a všudypřítomnými praporci pleskajícími se ve větru. Procházka vede po úzkých venkovských silnicích a lesních stezkách. Na řadě míst se otevírají velkolepé pohledy do krajiny, která zvláště na podzim s jeho rudým listím a dýmem rýžové natě působí okouzlujícím dojmem. Zvláště z někdejšího velitelského stanoviště Išidy Micunariho, jež dnes “chrání” kopie staré palisády, je výhled opravdu parádní a získáte perspektivu, jak mohlo bojiště vypadat z pohledu generála západní armády.
V západní části současné Sekigahary pak nalezneme typicky japonský tematický park. Za drobné vstupné můžete navštívit areál se sochami samurajů v bojových pozicích a bitevní výjevy, jež mohou působit dosti teatrálně. Na sochách je také patrné, že na nich již zapracoval zub času, ale i tak si lze návštěvu skutečně užít, zapózovat si se “samurajem” v životní velikosti či si udělat vtipné selfie. Na cestě krajinou vás pak potkají i zcela nečekaná překvapení.
Když jsem Sekigaharu navštívil poprvé, zkracoval jsem si cestu po silničce od místa, kde slavně zahynul křesťanský daimjó Otani Jošicugu, k táboru zrádce Kobajakawy Hideakiho, narazil jsem téměř uprostřed lesa na něco ryze japonského – automat s chlazenými nápoji. Zaprášený, zapadlý listím, a na jedné straně pokrytý pavučinami se zdál téměř nereálný, ale fungoval. Ve chvíli, kdy jsem začal pociťovat nedostatek tekutin, přišla tato zcela nečekaná spása. Ze Sekigahary jsem jel pokaždé celodenní túrou zcela vyčerpán, ale s pocitem, že jsem navštívil místo, jenž má silný vnitřní náboj, místo, které si Japonci dodnes pamatují a jeho památku oceňují. Pro milovníka dějin samurajů je to téměř ráj a nezapomenutelný zážitek, který je umocněn také tím, že se nejedná o typicky turistické místo. Zdejší atmosféru si můžete užít bez hlučících davů, nekonečných front a lidí snažících se ukořistit co nejlepší snímek. I díky tomu budete na bitevní pole u Sekigahary dlouho vzpomínat.